Život na Žižkově po roce 1948

Život na Žižkově po roce 1948

Mýtus žižkovského pepíka a pitoreskního Žižkova pochází z dob počátků Žižkova a jeho dynamického stavebního rozvoje s přesahem do První republiky. Po válce už se pepíkovská stopa ztrácí a Žižkov se mění. Už to nebylo dynamicky rostoucí předměstí, ale šedivá městská čtvrť s neudržovanými domy. Se změnou poměrů mizela i sousedská atmosféra a struktura obyvatel. Václav Novák vzpomíná na Žižkov po roce 1948.

 
 
Vzpomínám-li na tu dobu, vždy mi naskočí film „Poločas štěstí“ s panem Vinklářem. Protože dokázal-li někdo ztvárnit postavu „Žižkováka“ a přiblížit ji nezasvěceným, byl to právě on. Nikde ani zbla pepíkovství, které se zdejším mladším obyvatelům připisovalo. Jen se divím, proč se v našich sdělovacích prostředcích nevyskytuje.
 
Ve filmu byly kulisy děje dány, pro potřebu čtenářů však je třeba popsat prostředí Žižkova a vzájemných vztahů jeho obyvatel. (Křižovatka U Bulhara v roce 1948)
 
Starousedlíci, novousedlíci a OPBH
Krátce po válce byl život všude v republice podobný – zaměřoval se na odstranění následků války a všeobecnou obnovu. Žižkov nebyl žádnou výjimkou. Teprve se nadechoval k potřebné obnově a jeho prostí obyvatelé se těšili na opravy v desítky let chátrajících domech. Již to nebyl dynamicky se rozvíjející Žižkov z časů jeho výstavby, ale šedivá městská čtvrť s neudržovanými domy a celou infrastrukturou tak, jak se na nich podepsala období hospodářské krize a války. Bohužel se těšili marně. 
Než se mohlo začít přišel rok 1948 a s ním změna poměrů. Domy byly postupně vyvlastňovány a drobní podnikatelé likvidováni. Mezi žižkovským lidem to vyvolávalo rozporuplné reakce, většinou z počátku, byly tyto akce přijímány veskrze kladně, Žižkov byl převážně dělnická čtvrť s rozsáhlou podporou levičáků a komunistů. Časem a opravdu zvolna se tyto postoje začínaly měnit. OPBH jako nástupce bývalých domácích svou roli správce bytového fundu naprosto nezvládal a to se lidem ani trochu nelíbilo a žižkováci dovedli projevit svou nelibost přímo a dost hlasitě.
Stále však přetrvávaly veskrze sousedské vztahy mezi lidmi a s nimi i občasné pavlačové sedánky a nakonec i posezení ve známých hospůdkách. V dobách totálního nedostatku bytů rozšiřující se zchátralost domů lidé přehlíželi a spoléhali na to, že se to nějak zlepší. Očekávání zůstávala nenaplněna a navíc byla studená válka a peníze byly zapotřebí jinde.
Na konci 50. let se začal rozpracovávat záměr přestavby Žižkova. Následky byly katastrofální už ve fázi příprav. Byly striktně omezeny náklady na údržbu bytového fondu i infrastruktury, k většině bytů uvolněných odumíráním starousedlíků nebyly vydávány nové dekrety. To mělo za následek také nájezdy tzv. nepřizpůsobivých a jejich vloupávání se do těchto prázdných bytů. Tak se měnila nejen sociální struktura obyvatel, ale i mezilidské vztahy. Starousedlíci nové příchozí nikdy nepřijali a začali se stále více uzavírat doma. Období demolic bylo pak pouze završením plánované likvidace starého Žižkova.
A opět se vracím k úvodu mého příspěvku k filmu „Poločas štěstí“ a jeho průniku do života na Žižkově. Zde se vždy tvrdě pracovalo, nenosily se žádné cukrové řečičky a v míře větší než jinde platilo dané slovo. Lidé o sobě věděli a navzájem si pomáhali. To platilo i v období okupace po roce 1968. Jako její důsledek se z dřívějšího komunistického Žižkova stala přímo tvrz lidí, kteří když nebyli přímo protirežimní, tak už komunisty nepodporovali. Lidé, kteří na Žižkově vyrůstali, zdědili určité chování a návyky po svých rodičích a prarodičích, kteří se sem přistěhovali v dobách jeho budování a růstu. Vzniklo tak společenství starých a starších žižkováků, které drželo pospolu v chátrajícím Žižkově. Od konce 60. let do konce 80. let se ale život na Žižkově v podstatě nelišil od ostatních měst v republice. V důsledku komunistické politiky se však odlišoval demograficky, původní populace stárla a zvyšoval se podíl nepřizpůsobivých obyvatel, kteří sem povětšinou původně vnikli neoprávněně a bydleli zde (a bydlí) tzv. na černo. Společenský život s měnící se strukturou obyvatel upadal. Začaly mizet známé žižkovské hospůdky a pavlačové sedánky starousedlíků, které spoluvytvářely pověstného ducha města. Degradaci Žižkova dokonávaly demolice a výstavba paneláků.
 
Nemít centrum
Charakter žižkováků vznikal spontánně v tavicím kelímku starého Žižkova z vesnických a maloměstských přistěhovalců na počátku 20. století. Společenství dělníků, živnostníků, začínajících úředníků v prakticky chaoticky se rozvíjejícím městě bez jakéhokoli urbanistického plánu a bez kulturně–správního centra dalo vzniknout výjimečnému charakteru města i jeho obyvatel. Neexistence určitého centra Žižkova byla významná a dovolím si tvrdit, že určující pro specifické chování jeho obyvatel. Proto se stále vedou debaty, kde jsou vlastně hranice starého Žižkova a tím i vlasteneckého přiznávání příslušnosti. Za mého mládí vládla uliční příslušnost, které však byla nadřazena ta žižkovská. Existence centra by neumožnila nebo silně oslabila, toto členění, které dalo vzniknout malebnosti chování obyvatel a jejich hrdosti na svou rodovou příslušnost. 
 
Stavební odkazy minulosti dnes chátrají
Spontánní výstavba starého Žižkova dala pak vzniknout řadě neocenitelných stavebních perel, které si zaslouží, aby byly zachráněny nebo zvýrazněny. Příkladem mohou být žižkovská tržnice, ve své době jedno z nejmodernějších zařízení tohoto typu v československé republice, nebo žižkovské veřejné lázně, které byly ojedinělé v rámci českých zemí, nebo konečně žižkovské nákladové nádraží, klenot funkcionalismu. Tyto a další významné objekty jsou v současné době existenčně ohroženy. Je povinností současného zastupitelstva vytvořit už v současném volebním období podmínky k záchraně těchto a dalších významných staveb. Aktivní účast obyvatel Žižkova při plánování revitalizačních akcí tomu jistě přispěje.
 
Městské lázně navštívil v roce 1907 i císař František Josef I., budovu dodnes vlastní MČ Praha 3
 
Období po roce 1989 umožnilo zastavení demolic a postupnou, pomalou obnovu toho co nám zůstalo. Probudil se společenský a kulturní život. Řada zchátralých domů byla renovována, někde dokonce včetně vzorů původních fasád. Současně se však svých příležitostí chopily investorské firmy a přichází s naprosto nepřijatelnými projekty, které by měly důsledky obdobné jako komunistická přestavba Žižkova.
 
Nákladové nádraží - logistická i stavební chlouba své doby
 
Tento příspěvek ve kterém útržkovitě popisuji životní prostředí a život obyvatel Žižkova po roce 1948 obsahuje řadu zjevných i skrytých problémů. Tyto mohou evokovat takové nebo makové sociální, stavební nebo jiné závěry, a protože bývalo na Žižkově zvykem k problémům sdělovat možná řešení měl bych tak učinit i já. Jinak by mohlo platit žižkovské „kecy nemaj cenu“. Je ale pravdou, že návrhy takových řešení nepatří do příspěvku o historii Žižkova, ale měly být uchopeny k tomu určeném oddílu Kauzy3. 
Je třeba si uvědomit, že valná část toho co se stalo, se už nedá odestát, ale jen přizpůsobit možnostem a potřebám. Je proto nutné trvat na veřejném projednávání závažných akcí a účastnit se jich. Chceme přece mít Žižkov zajímavý, čistý, příjemný a vždy Žižkováků.
 

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.

 
reklama