Chat s žižkovským farářem Milošem Szabo

Chat s žižkovským farářem Milošem Szabo

Miloš Szabo (* 1964 Bojnice, Slovensko) vystudoval Teologickou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě, na kněze byl vysvěcen v roce 1988. Než mu to bylo umožněno, pracoval jako dělník v čistírně odpadních vod v Dusle Šaľa. Tajně vstoupil do Misijní společnosti sv. Vincence, v níž toužil pracovat na zahraničních misiích. Po působení v Levicích, Vráblích a v Bratislavě-Prievoze odešel roku 1995 do Čech, kde v pražské arcidiecézi zůstal pracovat jako diecézní kněz. Je členem týmu Posttraumatické intervenční péče pro Policii ČR na území hlavního města Prahy. V roce 2008 vydal knihu Žít podle Bible - poprvé s Matoušem, soubor zamyšlení nad nejrůznějšími aktuálními otázkami dneška. Velkým tématem jsou mu Olšanské hřbitovy, kde připravil několik naučných stezek a o nichž napsal několik knih.

Jaký je zájem o Vaše služby na území Prahy 3?
Nejlépe je přijít se podívat na ten zájem :-) Když jsem před 14 lety na Žižkov nastupoval, nepočítal jsem s tím, že tady bude tolik práce. Na jednu stranu mě to těší, protože moje působení pak má smysl, na druhou stranu si musím hlídat sám sebe, abych neupadl do workoholismu:-)  

Jak se připravujete na Velikonoce?
Kromě běžné "práce" jsou to dny mnohem většího vnějšího stresu, protože je stále poměrně hodně lidí, kteří chtějí Velikonoce prožít jinak než pouze nákupem či vařením. A tak navštěvuji nemocné, staré, kteří nejsou schopni přijít za mnou a kromě běžných starostí s přípravou bohoslužeb a obřadů, je potřeba zajistit i "technické" zázemí svátků, takže nakoupit ve velkém kytky, připravit bohoslužebné potřeby, které se používají právě od Zeleného čtvrtku do Velikonočního pondělku, včetně nočního přípitku po obřadu Vzkříšení v noci ze soboty na neděli. To, že na každý den si musím připravit slavnostní a důstojný proslov, považuji za samozřejmost. I když velmi náročnou.

Čím jste si jako farář za svůj život prošel?
Asi jako každý chlap po padesáti letech:-) Je toho opravdu hodně a na většinu setkání i událostí vzpomínám moc rád. Byly situace, kdy to bylo velmi náročné a několik měsíců jsem téměř nespal, a byla období, kdy jsem naopak prožíval až euforickou radost z toho, že lidé hledají Boha, víru, sebe sama. Opravdu nevím, co bych měl na to odpovědět, protože neumím vybrat z minulosti jedinou událost, která by byla něčím výjimečná oproti řadě dalších. 

Jak na Vás působí Žižkov, Praha 3 a místní obyvatelé?
Zpočátku mě překvapilo, že je mezi zdejšími obyvateli citelný patriotismus a velmi záhy to na mě "přeskočilo", takže jsem už několik let "Žižkovák" tělem i duší. Snad se na mě obyvatele Královských Vinohrad, patřících pod Prahu 3 nebudou zlobit:-) Určitě by se dala řada věcí ještě vylepšit, lidé by mohli více spolu komunikovat, mohlo by se něco dělat se špínou na chodnících, s majiteli psů, kteří po sobě neuklízí, s parčíky kolem domů, ale naštěstí jsem tady již 14 let a nemohu poctivě napsat, že za toto období to na Žižkově opravdu vypadá jinak. I když vzhledem ke své povaze bych si tempo změn k lepšímu uměl představit rychlejší. 

Jak přistupuje mětská část (pokud vůbec) k duchovním záležitostem?
Duchovno je strašně komplikované jakkoli postihnout a pojmenovat, protože si pod tímto termínem každý představuje něco jiného, a to nejen představitele radnice, ale i obyvatelé Prahy 3. Pokud bych měl hodnotit lidské vztahy mezi představiteli MČ a mou osobou jako faráře, tak i přes odlišné politické či náboženské pohledy na svět, až na několik konkrétních výjimek, kdy jsem pocítil velké nepochopení nebo možná až aroganci, byly a jsou tyto vztahy nadstandardně lidské a hezké. Pokud bych měl hodnotit zájem o duchovno, tak bych si jej uměl představit větší:-) Za pozitivní jev považuji, že se po mnoha letech jednání a rozhovorů (a příslibů) konečně povedlo přesvědčit vedení radnice, že do Radničních novin patří i slovo duchovního, bez ohledu na konkrétní církev. Jako ti, kteří formujeme myšlení obyvatel Prahy 3, bychom měli být čitelní i pro ty, kteří do kostela nechodí. 

Máte na území Prahy 3 nějaké oblíbené místo mimo kostela, kam se rád uchylujete? 
Občas je to Parukářka, když tam nikdo není, nevadí mi v takových případech ani déšť. Výhled na Prahu, na Hradčany, na "můj" kostel sv. Prokopa. Je to taková radostná nostalgie a hrdost na náš Žižkov. A pak samozřejmě Olšanské hřbitovy, jimž se věnuji již 9 let velmi intenzivně a oslovují mě přesto, že lidé, co tam jsou, už "mlčí".

Jak vnímáte současný stav ulic a náměstí na Žižkově? Myslíte si, že současný stav pomáhá lidem, aby si k sobě snáze našli cestu?
Shodou okolností jsem už o chodnících psal. Ale je možné, že jen nerozumím prioritám radnice anebo nevím nic o konkrétních plánech. Mj. moc nerozumím tomu, proč je již řada bočních ulic a chodníků na Praze 3 v relativně pěkném a dobrém stavu, ale například Seifertova ulice, která je pro mnohé návštěvníky Prahy 3 prvním kontaktem s touto městskou částí, má chodníky takové, jaké je můžeme nalézt. Někdy sním o tom, že vystoupím z tramvaje na Lipanské a to okolí z jedné i druhé strany tramvajové zastávky bude opravdu hezké a příjemné. Zatím o tom jenom sním:-)

Jak vy, katolík, vnímáte současnou protiislámskou náladu v ČR? Vidíte muslimy jako hrozbu našim kulturním hodnotám, nebo je vnímá jako alternativu ve víře v jednoho Boha. Přece jenom muslimové mají na Koněvce centrum. Není tato celorepubliková nenávist podvědomá reakce českého ateismu proti docela striktnímu Islámskému řádu. 
Osobně mám s muslimy dobré i špatné zkušenosti. Myslím, že tento dotaz nelze vyřešit jednou větou, protože jej neumí vyřešit ani řada zkušených teologů, religionistů a islamologů. Osobně si však myslím, že tato ideologie se svými radikálními zásadami se dá na rozdíl od křesťanství v dnešní době bohužel velmi snadno zneužít a my jako Evropané a ještě více v ČR nejsme na to připraveni. A tak sami shazujeme hodnoty křesťanství, někdy se jim vysmíváme, nejenže je nerespektujeme, ale chceme se od nich distancovat, právě proto, že očekáváme od křesťanů Ježíšovu zásadu "milovat i nepřátele": A pak se divíme, že tato zásada u muslimů v podstatě neplatí, že pro ně tolerance má úplně jiný význam než pro křesťany, že odpuštění často berou spíše jako formu slabosti než ctnosti. Jde o střet kultur, a tyto kultury jsou v určitých oblastech tak těžko kompatibilní, že by měla každá vláda a občané té konkrétní země zvážit, které z těch hodnot, které jsou vůči sobě v opozici, jsou pro ně prioritní a důležité. 

Myslíte si, že je podřazená pozice žen v islámu vynucená, nebo dobrovolná? A lze něco takového nalézt i v křesťanství? 
Aniž bych chtěl "propagovat" křesťanství, nelze mu upřít fakt, že v době svého vzniku a šíření přispělo k tomu, že se podle Ježíšova pohledu na svět i jeho představitelé učili na lidi dívat jako na Bohem milované děti bez ohledu na jejich pohlaví, zda jde o muže nebo o ženy. Tento vývoj však nelze očekávat automaticky u muslimů, jejichž nauka je k tomu nejenže nevede, ale sama v sobě výrazně odlišuje postavení mužů a žen. Rozdíl tedy není pouze v praxi, ale už v principech a zásadách, kterými se řídí. Pokud někdo věří v korán jako posvátný text, tak se bude podle něho řídit a po vnitřním přijetí jeho textu se pak nebude bouřit proti řádu, který zavádí. Stejně tak vnitřní přijetí Bible jako Božího slova musí vést křesťana k tomu, aby se nepovyšoval nad druhé a nedělal rozdíly mezi otroky a svobodnými (a to platilo i v době otrokářství) anebo mezi muži a ženami. Toto v islámu nenajdeme.

Co Romové a křesťanství? Máte mezi farníky Romy?
U Romů je to složité, protože přišli o své tradice, o svou kulturu i tradiční zbožnost. Na Praze 3 sice je jich dost, ale bohužel tady neplatí, že by svého kněze "potřebovali", mnozí z nich přijali konzumní trend doby a duchovno se pro ně stalo často už neznámým pojmem. Kdysi si svého faráře vážili jako nejvýznamnějšího člena společnosti, hned po svém nejvyšším představiteli, navštěvovali ho, a to nejen při křtu anebo pohřbu svých blízkých. Dnes je to spíše velká výjimka. Díky sestrám Matky Terezy, které před nkolika lety začaly na Žižkov pravidelně přicházet, se však i u nás u Sv. Prokopa začali Romové objevovat častěji a musím poctivě uznat, že se tam někteří z nich často chovají lépe, než někteří "domácí" bílí. 

Jsou nějaké rozdíly mezi českými a slovenskými věřícími?
Jsou i nejsou. Co se týče víry, je doufám stejná, na Slovensku i v Čechách se cítím katolík a jsem rád, že tam i tady mohu být v církvi skutečně "doma". Co se týče tradic, kultury, mentality, ta je u obou národů skutečně jiná a stejně, jako se to projevuje v jiných oblastech, projevuje se to i ve vnějším chování v církvi. Nerad používám termíny jako "tradiční" nebo "moderní" církev, protože i dnes v "moderní" době postupně uznáváme význam a potřebu "tradičních" hodnot. Obecně mohu říct, že Slováci jsou více emoční lidé než my tady v Česku, a z toho plyne pak i určitá forma zbožnosti, ale i řešení některých situací a problémů. Jsem rád, že jsem Čecho-Slovák:-) 

Proč si myslíte, že je v Čechách méně věřících než na Moravě / na Slovensku?

To není nijak překvapivé. Tradice určitého vzdoru vůči autoritám je tady přítomna už někdy od 14. století a střídavě se projevovala v různých podobách. Víra znamená přijmout jinou autoritu než sebe sama, než své já. Protože věřit v Boha znamená také věřit Bohu, tedy i jeho příkazům a pravidlům. Bude-li v nás přítomno přesvědčení, že nejvyšší nebo dokonce i poslední autoritou pro nás je náš rozum (který se ovšem již tolikrát spletl) nebo naše vlastní zkušenost (která se mění nejen s věkem, ale často i prostředím, kde se ocitáme), nebo dokonce naše osobní zájmy (které jsou často proti zájmům jiných), pak se nelze divit, že se víra v Boha v nás velmi těžko usadí. To také (podle mě) vysvětluje, proč je v Čechách tolik "nějak" věřících lidí, zkrátka lidí, kteří v "něco" věří. Obvykle v "něco", co po nás nic nepožaduje. Zkrátka jen existuje.

Už jste se setkal na bohoslužbách s katolíky vietnamského původu?

Ano, docela nedávno se v kostele začala objevovat velmi sympatická usměvavá paní se synem, který se mi představil jako David. Překvapila mě její neobvyklá pokora, vděčnost... Když jsem ji oslovil a zeptal se ji, zda něco nepotřebují doma anebo zda jí nemohu nějak pomoct, málem jsem měl pocit, že mi chce líbat ruce. Tak, jak jsem psal o rozdílech mezi Čechy a Slováky, jsou mnohem větší kulturní rozdíly mezi Evropany a Asiaty. A než je začneme posuzovat, asi je dobré nejdříve se ptát, proč jsou některé jejich projevy jiné než naše. Myslím, že nejsem jediný, který však pozoruje, jak se tito lidé velmi často a velmi trpělivě snaží začlenit do nové vlasti a chtějí přijmout naši kulturu. Na jednu stranu je to škoda, na druhou stranu výsledkem je, že je až na výjimky nepovažujeme za cizí element a nepůsobí větší komplikace v naší většinové společnosti. Jejich děti, které se narodili v Česku, již jsou skutečně, nejen místem narození vietnamskými Čechy. 

Proč jste si vybral Žižkov jako své současné působiště?
Katolický kněz si své působiště nevybírá, určuje mu je jeho biskup. Je to jako určitý druh armády: biskup potřebuje na konkrétní místo poslat člověka určitých konkrétních schopností a kvalit, a má k ruce skupinu kněží, kteří mu při svém svěcení slíbili poslušnost. Jakkoli se to může zdát být pro dnešní svět neobvylé, funguje to řadu století a my kněží víme, že dnes jsme tady, a zítra se může stát, že se najednou objeví v biskupství volné místo, které musí biskup vyřešit, a může si pozvat kohokoli z nás a poprosit nás, abychom tam šli. I když se obvykle těžko loučíme, málokdy se stane, že by někdo z nás neposlechl. Tak jsem se i já v roce 2001 "stěhoval" z Roudnice nad Labem na Prahu 3. 

Jaká je vaše úloha jakožto člena Posttraumatické intervenční péče pro Policii ČR?
Být k ruce policistům, kteří se octnou v krizové situaci a v traumatickém šoku. Může to být z osobních, rodinných nebo i služebních důvodů. Není jejich povinností, ale možností se v takovou situaci obrátit na mě nebo na některého kolegu z týmu (v Praze jsem v týmu jediným knězem) a naším úkolem je pomoct jim dostat se z této situace co nejrychleji, aby mohli fungovat a vrátit se do normálních kolejí, a pak třeba v případě potřeby vyhledat dlouhodobou psychoterapeutickou pomoc. Naše role je náročná, těžká i zodpovědná, protože tito lidé mají zbraně, mají postavení, které může pomoct nebo i ublížit, a je důležité, aby byli v psychické pohodě, kterou může i při výkonu služby leccos a leckdo narušit. Jsem rád, že jsem mohl několikrát při intervenci pomoct i ve velmi vážných situacích. 

Jak vnímáte katolictví na husitském Žižkově v současné době? 
Omlouvám se kolegům a bratřím (a sestrám) husitům, ale Žižkov opravdu není husitským. Navíc naše interkonfesní vztahy na Praze 3 jsou nadstandardně dobré. Takže není divu, že jsme možná jediný katolický kostel v republice, který má na svých zdech představitele husitského hnutí :-) (na zdi kostela směrem k Seifertově ulici je znak Žižkova, v němž je zobrazen i Jan Žižka:-)) 

Přibývá na Žižkově věřících či máte opačný pocit? 
Kdybych to bral podle nových tváří, tak jich každoročně přibývá několik desítek. Kdybych to bral podle poměru pokřtěných a pohřbených, tak počet nových věřících několkanásobně převyšuje počet odcházejících. Ale poloha Žižkova, který je velmi blízko centra Prahy, a s tím souvisejících cen za bydlení a vůbec za život tady, vede zejména mladé lidi k tomu, že po narození prvního, druhého potomka hledají bydlení jinde, kde je levněji a hlavně kde je hodně zeleně. Proto se nedivím, že jedni odcházejí, druzí zase přicházejí, protože to odsud mají blízko do centra, na nádraží... Ve výsledku tak ten nárůst věřících není tak citelný. Ale nepopírám, že jsem rád ze skutečnosti, že počet věřících neklesá. 

Zapojíte se nějak do letošních oslav ukončení druhé světové války?
Stejně jako loni při výročí zahájení první světové války jsme uspořádali na vojenském hřbitově pietní boholsužbu, předpokládám, že podobnou událost zopakujeme i letos. Jestli budu přizván k oficiálním oslavám, nezáleží na mě, ale na pořadatelích. Zatím jsem žádnou pozvánku nedostal. 

S jakými největšími, či nejčastějšími problémy se na vás lidé ze Žižkova obracejí? 
Zdá se mi, že mnohé problémy, které před několika generacemi člověk zvládal vyřešit relativně rychle, dnes všichni řešíme velmi osobně a velmi zraněně, takže přibývá individuálních žádostí o rozhovor, o radu, o setkání. Nejčastěji jsou to problémy vztahové, především manželské krize, ale nezřídka se někdo chce se mnou setkat „jen“ proto, že mu není něco jasného v Bibli, v církvi a potřebuje to vědět hned☺ Přibývá rovněž žádostí o peníze, o podporu, o půjčku, a to především nikoli od lidí věřících z farnosti, ale od různých obyvatel, nejen bezdomovců. Kromě osobních setkání řeším denně kolem stovky emailových proseb a žádostí, takže je co dělat nejen přes den, ale i po nocích ☺

Spolupracujete na řešení problémů v nějaké formě s Úřadem MČ? 
Vzhledem k tomu, že většina žádostí je adresována mě jako knězi, jako duchovnímu, zatím tyto otázky a problémy nepřehazuji ani na žádného kolegu, ani na asistenta, natož na některého z úředníků. Pokud se však některé dotazy nebo problémy týkají občanského života, což se už několikrát stalo, je fajn vědět, že žadatele mohu odkázat na některý radniční odbor, zejména sociální anebo kulturní.

Co přesně děláte v týmu Posttraumatické intervenční péče Policie ČR?
Na otázku jsem již částečně odpověděl, jsem k dispozici policistům, kteří se octnou v traumatické situaci, která může nastat z rodinných, osobních anebo pracovních důvodů. Mým úkolem je dostat toho člověka rychle „do formy“, aby byl schopen problém řešit, a to zodpovědně. Speciální případy jsou, když takováto náročná situace pro něj nastane v době výkonu služby a policista musí službu dokončit. Někdy mě nikdo „nepotřebuje“ celé měsíce, jindy mám několik intervencí týdně, a to i v noci.

Mění se osazenstvo žižkovských kostelíků za tu dobu, co zde působíte? (Pokud ano, jak?)
I na tuto otázku jsem již odpovídal, mohu to shrnout do několika slov: přibývá mladých rodin a dětí, a také lidí, kteří nechtějí jen něco čerpat, konzumovat, dostávat, ale i sami něco vytvářet a být přínosem. Zejména si vážím toho, že se povedlo (snad) vytvořit dobře fungující komunitu, která funguje i díky několika desítkám dobrovolníků, počínaje úklidem kostelů, péčí o děti, o seniory, ekonomické rady apod., ti lidé to dělají ve svém volném čase a zadarmo. A chtěl bych věřit, že všichni jsem ve farnosti rádi.

Jaké je ranní vstávání na mši od šesti u Rocha?
☺ Stále čekám, kdy už se mi bude chtít vstávat☺ Denně vstávám kolem šesté, ve středu ráno v pět. Nicméně spím rád, takže je pro mě potřebné vstát na první dobu, tzn. ihned, jak zazvoní budík, jinak jsem schopen ještě usnout a zaspat své povinnosti, Ráno mám čas na sebe, na svou duši, na modlitbu, na to, abych se duševně přiopravil na všechna setkání a jednání, která obvykle začínají kolem osmé hodiny.

Proč nejste na zahraniční misii, ale na Žižkově?
Když jsem nastupoval jako kněz v Čechách (2001), byly i Čechy zahraničí ☺ Jste však dobře informován/a, původně jsem chtěl jít na misii do Afriky, v plánu jsem měl Kamerun, ale v důsledku společenských změn v roce 1989 a vinou mé mladické nedočkavosti jsem hledal nějakou misi „na vlastní pěst“, uvažoval jsem o Ukrajině nebo o Čechách, a jedna návštěva (tehdy) rozpadlých far a kostelů ve středních Čechách rozhodla, že jsem se zeptal, zda by mě v této diecéze nepotřebovali. A v Praze řekli ano.

Napsal jste několik knih, třeba o manželství či smyslu zpovědi, chystáte nějakou další?
Právě v těchto dnech vyšlo doplněné druhé vydání knihy Zpověď? Ne! o tom, proč se zpovědi někdy bojíme, anebo proč zpověď nesprávně chápeme. Koncem roku vyjde kniha Deset slov o Desateru a snad v příštím roce jak pokračování Žít podle Bible, tentokrát s Lukášem a další díl Olšanských hřbitovů, dokončení jejich pátého sektoru.

Bojí se dnes lidé skutečně slibu manželství?
Slib je vlastně závazek, denně jsme svědky toho, že se něco slibuje: nejmarkantnější je to v politice. A pak se sliby vytratí, a to (objektivně) jednak proto, že naplnit je mnohem těžší z důvodu koalicí, ale i proto, že i přes volební hesla některých subjektů to nejde jen tak „prostě udělat“. Slibují firmy, slibují řemeslníci, slibují mnozí kolem nás. A jak se ty sliby často plní, už víte sami. Slíbit něco před Bohem je často i pro nevěřícího najednou něco jiného, spíše podvědomě než vědomě cítí, že pak to není jen tak porušit, nedodržet, utéct. A snad i výčitky svědomí jsou pak větší. A typicky pro dnešní dobu se raději zkouší žít jen tak bez veřejných slibů: sestěhují se dohromady, začnou spolu intimně žít, vezmou si půjčku nebo hypotéku… a najednou zjistí, že to jde i bez slibů. Pro mnohé je ta „svoboda“, že může případně ze vztahu odejít, velmi důležitá. 

Co si myslíte o snahách "oživit" Olšanské hřbitovy?
S panem ředitelem Červeným máme výborný vztah, jsem velmi rád, že je na tom místě právě on. Po dlouhé době se přemýšlí o hřbitovech nejen jako o místě, kde se koupou hroby, ukládají zemřelí, prodávají rakve, zapalují svíčky, konají pohřby, ale že je to i místo setkávání živých se svými zemřelými i mezi sebou navzájem. Když jsem se dozvěděl, že nějaké hnutí chce „oživit“ hřbitovy nějakou kavárnou, výstavami, galerií a já nevím čím ještě, ihned jsem se s panem ředitelem spojil a zjistil jsem, že je to žurnalistické nepochopení jeho aktivity, aby byl před hřbitovem u parkoviště důstojný prostor, kde by si lidé před obřadem nebo po obřadu sednout, dát si případně kafe, ale samotné pohřebiště by i podle něj (naštěstí☺) mělo zůstat především místem piety, úcty, zamyšlení, já dodávám a modlitby za zemřelé.

Setkáváte se s mnoha Žižkováky, rozmlouváte s nimi, znáte je - pravděpodobně jste už sám Žižkovák každým coulem. Dříve jste působil jinde a ze Žižkova nepocházíte. Mohl byste tedy říci, čím se Žižkováci liší od jiných lidí z jiných regionů?
Chtělo by se mi říct nebo povzdechnout: „A kdo je vlastně Žižkovák?“ ☺ Osobně jsem moc rád, že už se zdejší obyvatelstvo neděli na ty „pravé“ Žižkováky a naplaveninu, protože často o povznesení Žižkova usiluje právě ta „naplavenina“. Nicméně jsem se tady setkal s fenoménem určité hrdosti na místo, kde žijeme. Líbí se mi to a již několik let pozoruji i na sobě, že jsem se to naučil. Žižkov je krásné místo na života na bydlení, se zvláštní svéráznou historií a tím, čemu se říká „genius loci“.

Pan farář v Praze 3 působí delší dobu. S ohledem na jeho aktivity se zdá, že jej Praha 3 zaujala nad rámec obvyklé úlohy kněze. Nicméně kněží se ve farnostech střídají. Do jaké míry může toto střídání ovlivnit a jak moc jej ovlivňovat chce?
Už jsem zmínil, že o tom, kde je který kněz, rozhoduje biskup. Myslím, že časy, kdy byli kněží překládáni, aby si někde „nezvykli“ anebo šablonovitě po určité „odkroucené“ době, jsou již dávno za námi, já sám zde působím 14 let. To však neznamená, že zde musím umřít. Přicházejí nebo mohou přicházet nové potřeby: uvolní se složitá farnost, kde biskup může dát pouze zkušeného kněze, vyskytnou se problémy, které musí řešit člověk se zkušenostmi v krizových situacích, je potřeba doplnit odcházející přednášející na teologické fakultě apod. I když kněz je důležitou osobou farnosti, funguje-li to společenství, nemělo by to zásadně ovlivnit jejich radost z církve. Ale může se jejich fungování, chceme-li říct „svědectví“ navenek změnit.

Dobrý den, rád bych se zeptal na váš pohled na pochod homosexuálů Prague Pride. Jak je hodnotíte a jak vnímáte snahy této menšiny prosazovat své, přirozeným normám a tradičním hodnotám nepřátelské zájmy?
Vím o tom, že máme v kostele i homosexuály, lidi, kteří žijí v partnerství a snaží se žít podle svého svědomí. Za sebe jsem moc rád, že naše komunita je různorodá a dobře se mezi námi cítí i lidé rozvedení, z nefunkčních rodin, již jsem zmínil Vietnamce nebo Romy. Vypichovat svou sexualitu (obecně, nejen homosexualitu) nad ostatní životní oblasti mi přijde jako „nenormální“. Známé je heslo (zvlášť pro nás křesťany), že člověk je živ nejen chlebem, nechce se mi proto věřit, že bychom chtěli žít ve společnosti, kde sex bude hrát tak velký prim, že je potřebné jej demonstrovat. 

Kostel svaté Anny je jedním ze tří secesních kostelů na území Prahy. Secesní kostely jsou obecně spíše výjimečné. Ten žižkovský je v dosti zanedbaném stavu. Plánuje se oprava?
Mrzí mě, že probíhající opravy není vidět: již několik let oprava probíhá: obnovená je střecha, zrestaurovalo se několik mozaikových oken a v plánu je pokračování výměny oken po obou stranách lodí. Vzhledem k tomu, že nejsme zisková organizace a vzhledem k tomu, že v uplynulých let se udělalo mnoho povyku kvůli tzv. „církevním restitucím“, jsme zatím na opravu kostela nedostali žádnou finanční podporu, a to přesto, že jsme byli i vyzváni, abychom o ni žádali. Naše farnost nemá žádné restituce, může žít pouze z příspěvků lidí, kteří chodí do kostela. Když si uvědomíme, že jsou to velmi často lidé chudí, zadlužení, s početnějšími rodinami, když si k tomu přidáme obecný požadavek na církev, že bychom měli (a chceme) ještě pomáhat nuznějším a chudším, musíme uhradit běžné provozní náklady, jako je režie tří velkých kostelů, opravy bytového domu, který by měl do budoucna vydělávat peníze, pak je doslova zázrak, že zároveň zvládáme opravovat i tento kostel, i když pomalejším tempem, než bych si i já přál. Dvacet milionů však opravdu na účtu nemáme; abychom se mohli pustit do rychlé a viditelné opravy, jak tomu bylo v minulosti, kdy i stát nebo obec s opravami církevních památek pomáhaly mnohem víc.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.

 

Diskuse

otázka vendelin 20.1.2017 10:11
--- J L 26.3.2015 13:29

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek


reklama